Duben 2018 / by Anna Zalisova

Konečně je jaro. Asi vám to po projití tohohle příspěvku dojde, ale já miluju jaro! Když se po zimě příroda probudí a všechno se začne zelenat a pak začnou kvést květiny a svět se promění v jednu velkou barevnou zahradu. Aspoň já to tak vidím.

Spousta fotografů, které znám, si vybrala žánr fotografie, který chtějí fotit. U mě to asi bylo obráceně a žánr si vybral mě. Od té doby, kdy jsem se začala fotografii věnovat tak nějak intenzivněji a chtěla jsem se nějak zaměřit, jsem chtěla být fotografka psů. A pořád mě to hrozně baví, o tom žádná. Ale jakmile jdu ven a mám s sebou foťák, každá procházka dopadá tak, že lezu po zemi a snažím se pro nějakou vybranou květinku najít tu správnou kompozici. Prostě vždycky skončím u focení rostlin. Však sami uvidíte...

Ještě než se ale vystavíme jarnímu sluníčku, vezmu vás do jednoho středočeského lesa ještě před tím, než přišlo jaro (to opravdové, ne kalendářní).

 

Pro začátky ročních období mám takové moje vlastní milníky. Třeba jaro pro mě začíná první rozkvetlou sasankou. Malá bílá květinka, která dokáže les po zimě dokonale změnit.

 

Byli jste už někdy na jaře v lese za východu slunce? Někdy to zkuste, stojí to za to.

 

Už přes čtyři roky denně dojíždím vlakem z Pardubic do Hradce Králové a přijde mi, že podél trati znám zpaměti snad každý strom :D Už dlouho jsem se tam chtěla vydat po svých a vyfotit to, co jsem si naplánovala přes okno z vlaku. V dubnu se mi to konečně povedlo a mezi Stéblovou a Čeperkou jsem strávila celé dopoledne. Nakonec je z toho jen pár fotek, které za něco stojí, ale procházka to nebyla špatná. A tuhle fotku vyloženě zbožňuju.

 

Se psem často chodím na procházky podél Chrudimky na Nemošickou stráň. V dubnu je celá porostlá medvědím česnekem, je všude kam jen oko dohlédne. A cítit je na hony daleko. Loni jsem období květu úplně propásla, ale letos jsem si to ujít nenechala. Ten den mi všechno přálo...česnek byl právě v té nejlepší fázi květu, sluníčko svítilo tak akorát a na ta správná místa. Byla jsem tam jen asi dvě hodinky, ale odnesla jsem si mojí nejoblíbenější sérii fotek, která se mi kdy povedla.

 

Tahle fotka se mi líbila hned na displeji foťáku a věděla jsem, že ta rozhodně do koše směřovat nebude. Ale za nic na světě se nemůžu rozhodnout, jestli se mi víc líbí barevná, nebo černobílá verze. Takže přikládám obě pro vaše vlastní posouzení.

 

A tohle je moje nejvíc nejoblíbenější fotka, kterou jsem si to ráno odnesla. Netuším, jak se mi to povedlo, ta fotka jako by se mi sama ukázala. Už dlouho se snažím najít/vytvořit "svůj styl" focení a tady jsem se prostě našla. A ani jsem to vlastně v tu chvíli neměla v úmyslu. V klidu jsem si seděla na cestě a vesele si fotila jinou rostlinku, když jsem zvedla hlavu a viděla, že naproti docela hezky svítí sluníčko a mohlo by to na obrázku fungovat. Tak jsem našla vhodný květ, zmáčkla spoušť a ono to tam prostě bylo.

 

A ještě jedna významná dubnová fotka... Hrachor jarní, který jsem vyfotila narychlo při každodenní ranní procházce se psem. A na Twitteru je to moje zatím nejúspěšnější fotka.

 

A tady je taková směska dalších fotek z jarního lesa.

 

A jak už jsem psala na začátku, nedaří se mi teď moc často fotit psy. Takže zase jen jedna jediná fotka z ranní procházky s Annie.

 

Děkuju, jestli jste došli až sem, tentokrát to byla dlouhá cesta. A třeba zase příště u květnových fotek.